MagniArt

BRNĚNSKÁ OSMDESÁTÁ - text pro katalog

OSMDESÁTÁ LÉTA V BRNĚ, aneb malý exkurz do minulosti *

Po maturitě na brněnské šuřce v roce 1979 (tenkrát se to jmenovalo SUPŠ) a roce stráveném v oddělení vývoje a výzkumu v Brněnských papírnách mně bylo jasné, že se musím dostat někam na vysokou, abych se zašil na chvíli před vojnou, kterou jsem se snažil nejrůznějšími fintami oddálit. Chtěl jsem taky zůstat v Brně - pochopitelně, byl jsem čerstvě ženatý - a tady kromě architektury a dějin umění, které se zrovna v té době už poněkolikáté neotvíraly, nebyla jiná možnost, jak se věnovat prakticky výtvarnému umění, než se dostat na pajdák, tedy na Katedru výtvarné výchovy Pedagogické fakulty UJEP (dnes MU). Tak jsem to zkusil a ono to vyšlo - snad ani protekce nebylo třeba, jak jsem se později dozvěděl. Ale něco za něco, výtvarná výchova tam byla pouze v kombinaci s češtinou a ruštinou, já jsem volil snazší cestu, tedy tzv. výtvarku s češtinou. Nastoupil jsem v osmdesátém prvním a už na chmelu jsem zjistil, že studium na tomto ústavu bude asi velká legrace; setkal jsem se tam s několika výtečníky, kteří se také z různých důvodů, stejně jako já, neupíchli na těch prestižních vysokých uměleckých školách v Praze a zůstali v Brně. Zapadl jsem okamžitě do partičky lajdáků a notorických absentérů, vypadalo to zpočátku, že máme "nahráno", oproti spolužákům z gympů jsme byli nepoměrně zručnější ve výtvarných technikách a orientovaní v oblasti umění obecně, takže na katedře to bylo v pohodě. Celkem nás tolerovali, ani jsme se tam moc neukazovali, stačily konzultace a občas donést nějaké práce. To bylo skvělé, ti, co něco dělali to uvítali, mně to osobně velice vyhovovalo a dodnes jsem svým pedagogům vděčný, že akceptovali něco jako individuální studijní plán. Zato na češtině to vázlo. Moc mě nebavila, stejně jako celá pedagogika a jiné blbiny, často jsem ani nevěděl, jak se ty předměty, do kterých mám chodit, jmenují. Naštěstí v těchto pavědách o nic nešlo, to se dalo dělat levou zadní. Na té češtině vůbec vládly jakési divné zasmrádlé poměry, vybavuji si matně, jak se jedna postarší odborná asistentka s knírkem, chronicky mladistvého vzezření, divila, že nechceme do prvomájového průvodu, to že oni v těch padesátejch si vzali modrý košile a šlo se! S kytarou! A jak si to užívali! No, i na naší katedře byli podobní pohrobkové (komicky půvabný Dalabis, který četl občas ve výuce úvodníky Rudého práva, říkal tomu motivace), ale vcelku už tihle týpci neměli sílu nějak škodit. Když se na to teď zpětně dívám, byly to v podstatě časy sladkého nicnedělání, byli jsme ve vatě, svými pedagogy hájeni, omlouváni a všemožně protěžováni. Aspoň já jsem to tak měl. Ale popořádku - hned v prváku jsem zakotvil u Miroslava Štolfy, malba, tak jak ji vyučoval, mně seděla, měl jsem taky štěstí, že jsem se potkal s Vladimírem Drápalem, samorostlým venkovanem a úžasným kreslířem, jehož abstrahované koňské hlavy mně učarovaly. Škoda, že po prvním semestru odešel do své milované Tvarožné, kde jsem ho v následujících letech často navštěvoval. To byli mohykáni, dokázali nadchnout a taky dobře učili, k nim mělo cenu chodit. Zvlášť M. Štolfa mě přitahoval, tehdy právě pracoval na cyklu Nová příroda a mně ta jeho věcná a suchá malba, poučená tradicí a respektující kontinuitu, imponovala. Byl otevřený, nijak mu nevadilo moje tehdejší zaměření na geometrickou abstrakci, experimentoval jsem s laky a pigmenty, to ho zajímalo, takže se bylo o čem bavit. Jednoho dne mě dovedl o pár dveří dál na chodbě, kde v malém kutlochu seděl prošedivělý obtloustlý chlapík v bílém plášti a se slovy: "Tak tady ti předávám jednoho co maluje, teď by mohl chodit k tobě", to elegantně vyřešil a z pajdáku zmizel. Nebyl jsem z toho moc šťastný, ale ukázalo se to jako dobrá změna. U Ochryma (Leonid Ochrymčuk), jak se mu říkalo, jsem už zůstal a u něho jsem taky končil diplomkou. Nesnažil se mě nějak předělávat, i když jsem tušil, že moje malování mu nic neříká, většinou jsme spolu jen tak nezávazně klábosili o životě, občas si prohlíželi katalogy, on ironicky glosoval pohyb na scéně oficiálního umění a někdy, jen tak mezi řečí, utrousil něco moudrého. (Neodolám a popíši rozkošnou situaci: takhle jednou před státnicemi se mě zeptal, co bych chtěl po škole dělat, po dlouhém rozmýšlení jsem odvětil, že bych nejradši to, co mě baví. To ho rozjařilo doslova až k pláči!) Ochrym mě nechal žít, byla to u něj prostě pohoda, jeho taktní přístup oceňuji dostatečně až dnes, poté, co jsem taky zkusil učit a trochu vím, o co jde. Ale to jsem mezitím ve druhém, nebo třetím ročníku propadl (narazil jsem na morfologii českého jazyka), takže jsem si studia o rok prodloužil - vůbec mi to nevadilo, vojna stále nebyla vyřešena - a moji noví spolužáci byli dobří do party, hlavně něco dělali a vůbec, byli to správní kumpáni. Když jsem tedy spadl o rok níž, setkal jsem se tam starými známými ze šuřky I.Sedláčkem a J.Daňkem, taky tady byl L.Jarcovják vulgo Srsťák + pár dalších zajímavých existencí, s nimiž jsem strávil zbytek studia střídavě v okolních hospodách a na výletech po příbrněnských lesích, kde jsme z nudy vyvraceli kmeny suchých doubků a všelijak jinak bláznili. To už tam bohužel nepůsobili ani V. Drápal, ani M. Štolfa, nějak ta katedra po jejich odchodu ztratila glanc a snaživí všehoschopní asistenti, kteří se tam zakopali začátkem sedmdesátejch po normalizačních čistkách (školu viděli tak akorát z rychlíku, vždycky říkal Ochrym, a o to víc se pedagogikou zaklínali), je ani náhodou nenahradili. Naštěstí se na Zhořově židli držel surrealista J. Havlíček a to byl těžký kalibr; jeho neformální semináře kulturní antropologie v nedaleké hospodě "U Džinžila" na nás mocně působily a jeho výrony nespoutané imaginace, zvláště v časně ranních hodinách v těch několika brněnských podnicích, kam nás občas milostivě pustili profízlovaní a hnusně netykaví portýři, jsou neopakovatelné. (Tady bych jenom připomněl, že v Brně v 80. letech po desáté večer prakticky nebylo kam jít, v centru bylo otevřeno asi tak pět vináren a jeden kabaret.) Kdo prošel Krtkovou radiací, je navždy poznamenán...

Někdy v první polovině 80. let jsem taky začal vystavovat, zúčastnil jsem se Trienále, což byla soutěžní přehlídka mladých tzv. amatérských výtvarníků, organizovala to A. Gálová z Galerie mladých asi ve spolupráci s J. Valochem, pak jsem ještě něco posílal do Prahy na nějaký Salón, no, hledal jsem skuliny pod tím bolševickým deklem, jak se prodrat ke slunci. Tehdy jsem se taky seznámil, myslím díky Sedláčkovi, s ideou Mail artu, obeslal jsem pár výstav a získal několik kamarádů, se kterými se stýkám dodnes. Pro nás, a bylo nás víc, byl Mail art především šance, jak komunikovat s podobně založenými lidmi po celém světě - bez bariér, bez cenzury apod. - jinak to bylo celkem nevinné zdobení obálek a diverzní výroba známek (když je pošta vzala a orazítkovala, tím lépe), takové spíš hračičkování a recese. Ale mě to oslovilo, byl to únik z toho normalizačního dusna, kde byli umělci děleni na tzv. oficiální, registrované ve svazu (SČVU) - to byli ti, co "mohli" a na ty druhé, co se do svazu nedostali, co se "nehodili" - ti byli bráni za amatéry a jejich prostor pro prezentaci byl výrazně limitovaný. My, jako studenti vysoké školy tzv. neuměleckého zaměření, jsme automaticky spadali mezi ty amatéry, zatímco naši požehnaní kolegové z akády, umprumky a všupky v Bratislavě (ano, i tam se někteří naši spolužáci ze šuřky tlačili, když ta Praha nevyšla), byli automaticky po absolvování ve svazu, nebo ve fondu (ČFVU), abych jim nekřivdil, i to jim ale mj. zaručovalo tu správnou bumážku, takže si mohli žít na "volné noze" a nehrozilo jim ponižující skrývání se před policajtama při kontrole občanky event. paragraf za "příživu" a následné sankce. Taky měli ti mladí akademici v Brně při svazu (fondu?) jakýsi svůj aktiv, a tam, v plodném dialogu s bolševickým estabilišmentem, si jako trochu rebelovali. V praxi to vypadalo tak, že na své výstavy v Křížové chodbě brněnské Nové radnice, nebo na sochařské plenéry na priglu, si vždycky pozvali nějakého toho amatéra, jako že jsou demokrati a jde přece o kvalitu, ne? Bylo to absurdní, občas jsme to řešili v hospodě, oni z toho taky asi neměli dobrý pocit. Komunikace to bývala dost tristní, vypadalo to, že v Praze na akádě jim poněkud vymyli mozek: my jsme obdivovali Rothka, Johnse, Kleina, Beuyse, geometrickou abstrakci, Land art, a nevím co ještě, já jsem pod vlivem Ochrymčuka objevoval Pop art, samozřejmě jsme dobře znali v Brně Valochem popularizovaný koncept a oni žili v obdivu k Smetanovi, Součkovi, Opltovi, Bradáčkovi, Jiroudkovi apod. (Bylo to někdy až komické, ty naše debaty, vzpomínám, jak jsme jednou s P. Veselým svedli vášnivý spor o Warhola, jestli je to volné umění, nebo jen taková aranžéřina, on, že tomu chybí prožitek, že to tam necítí atp. Mně, podotýkám, byl a je Andy úplně ukradenej, v podstatě šlo o to co je a co není UMĚNÍ.) Bylo to jako srážka dvou světů, oni neznali naše bohy a my se těm jejich smáli. Fakt, k popukání...

Myslím, že celá ta moje generace, která se nedostala do Prahy na Akademii, nebo na UMPRUM, měla vlastně velké štěstí. Byli jsme ušetřeni neblahého vlivu podivných pedagogů, kteří v opatrném a autocenzurou limitovaném projevu bezkrevně rozmělňovali odkaz impresionistické krajinomalby, přežvykovali donekonečna sterilní figuraci, když to doba vyžadovala, konjunkturálně mlátili prázdnou slámu jakéhosi sociálního civilismu, nebo v lepším případě se odvozovali (ale opatrně s tím!) od Skupiny 42. Sorela byla sice už v tahu, ale furt to na těch školách po ní smrdělo. My, co jsme se uchytili na brněnském pajdáku, jsme to měli lehčí, nemuseli jsme se vyrovnávat s pseudoautoritami - i těch tady v tom malém brněnském rybníčku bylo dost - ale my byli dostatečně otrlí a imunní, takže jsme je nebrali. A těch opravdu zajímavých, inspirujících a tvůrčích duchů nebylo v Brně zase tolik a my jsme je vesměs znali už z dřívějška. Doufám, že se nikoho nedotknu, když se je pokusím vyjmenovat: kromě již zmíněných M. Štolfy, L. Ochrymčuka, V. Drápala a J. Havlíčka z pajdáku tady dlouhodobě působili D. Chatrný (toho jsem znal ze šuřky, jeho žáci, kdyby se chytli za ruce, by snad utvořili dvojitý řetěz kolem zeměkoule!) a J. Valoch, který "operoval" v šedé zóně toho podivného prostoru, ve kterém se výtvarné umění v osmdesátých nacházelo. Vůbec Jiří Valoch byl mimořádně aktivní, snad jako jediný se o nás zajímal a nejen o nás - chodil poctivě na všechny vernisáže a jiné polo a zcela neoficiální akce, navštěvoval nás v ateliérech, zprostředkovával kontakty, ochotně psal texty do katalogů, recenze do Rovnosti a později do Ateliéru a vůbec všemožně zaštiťoval mladé a začínající autory, samozřejmě, pokud mu jejich práce svým zaměřením konvenovala. Taky se jako komisař (ano, tak se tehdy označovali kurátoři) snažil vždy někoho z neoficiální scény protlačit tam, kde měl nějaký vliv. Dodatečně díky, Jiří! Sedláček nás taky seznámil s J. Steklíkem, s ním se dobře sedělo u piva, krmil nás historkama o Křížovnické škole, myslím, že i šílenec Kocar šel přes něho. Ten měl punc těžkýho disidenta a androše, znal se s Plastikama, strávil několik měsíců ve vyšetřovací vazbě a vozil nám z Prahy samizdaty, Bondyho, Zadrobílka, Fulcanelliho atp. Mj. pálil neskutečnou kořalku doma na Jánské, pálil to v papiňáku ze starých zavařenin, sedělo se u toho v kuchyni a jak to teplý kapalo, tak se to pilo. Po jedné takové seanci jsem se ráno plížil poloslepý a přiotrávený po Kobližné a říkal si, že ten disent pro mě asi nebude. Kočvara, jak mu říkal Havlíček, byl ve své době významný člověk, zběsile se proháněl Brnem ve služebním trabantu, nic pro něho nebylo nemožné, dokázal překvapit lidi ve dvě ráno a vytáhnout je na výlet v pyžamu někam na druhý konec republiky. Byl to jeden z těch, se kterými ses nikdy nenudil. Nejvíc legrace ale bylo s V. Kokoliou. Když přišel někdy v půli 80. let do Brna, tak sem, do stojatých vod zahnívajícího černobílého purismu vnesl lehký tón mondénního pražského nihilismu, nivelizace hodnot a postmoderní skepse. Pokecat si s ním bylo zážitkem a bylo celkem jedno o čem, nejlepší byla témata zcela odtažitá, například kosmonautika, genové inženýrství, mykologie apod. - vždycky jsem měl takový neodbytný pocit, že velký šaman Cocakolia je lehce mimo mísu, většinou jsem mu nerozuměl (a nebyl jsem sám), dokázal všechno do sebe zamotat, během řeči třikrát změnil předmět, střídal osoby - lingvista by si přišel na své - samý anakolut, zeugma atp., a nakonec se tomu kadlubu, co z něho vylezl, začal smát, a to bylo neskonale osvěžující, autentické, po tom funerálním newspeaku tehdejšího oficiózního diskurzu, to byl "odvaz". To se mně, nebo nám, pokud mohu mluvit i za své kamarády, samozřejmě líbilo, tak jsem si představoval, že se mají bavit mezi sebou ti praví umělci. Nakonec, jak mluvil, tak tehdy tvořil, absurdity, grotesky a černého humoru je v jeho kresbách habaděj, ty černobílé lineární "pérovky" patří dodnes neodmyslitelně ke koloritu brněnských osmdesátých. Abych taky přišel, v tom zdivočelém postmoderním blázinci, se svou troškou do mlýna, tak jsem si tehdy vymyslel nový směr, nový ISMUS, nazval jsem ho Fake art a byla to čirá, upřímně míněná provokace. Vycházel jsem z programového hesla polských nových divokých (Nowi dziki), se kterými jsem se seznámil na stáži v 86. ve Wroclawi. Cituji volně: "Nevadí, že všechno už bylo, ale my jsme to ještě nedělali!" Zjistil jsem konzultacemi po brněnských lokálech, že tato teze rezonuje a že dokonce u určitých týpků, jako byl pan Jozífek, Mireček Černý, Slepák, Brabčák a jiní, vyvolává ne-li nadšení, tak aspoň sympatie a sepsal jsem dokonce jakýsi manifest (dnes bohužel ztracený, škoda, rád bych si ten blábol přečetl!). Jestli si to teď dokáži vybavit, bylo to o tom, že se mají dělat kopie, vlastně ne, přímo padělky, falešná a prázdná díla, ta se mají prezentovat jako originály, mají se vetřít do galerií, muzeí, na aukce, dražby a posléze se mají etablovat jako součást oficiálního mainstreamu. Něco jako taková romanticky konceptuální diverze současného umění. No, Martina tehdy dělala v podniku Brněnská Drutěva, koupili tam supermoderní stroj na sítotisk, samozřejmě vše řídil počítač a než se s tím naučili zacházet, spoustu papírů zkazili. Martina jednou posbírala ty zkušební tisky, co se válely na zemi a donesla to domů, mně se to tak líbilo, že jsem je hned vystavil na České v galerii Studánka (sic!) pod názvem Fake art. Ohlas to mělo velký, taky to byly báječné tisky zelenomodrých monochromních ploch, kde síto nedolehlo na plochu, tam se objevovaly zajímavé minimalistické změny, bylo to lesklé, na křídě a vypadalo to fakt exkluzivně. Valocha to oslovilo, stejně jako idea Fake artu a myslím, že o tom něco dokonce napsal, použil v té souvislosti termín makarónská grafika a to jsem řičel rozkoší, to trefil! Musím říct, že pouze Dalibor Chatrný projevil jisté pochybnosti, protože jako starý praktik dotazem rychle zjistil, že o sítotisku nic nevím a že jsem to asi svou rukou neposvětil. Měl intuici!!! Ale nejvíc mě těší, že jsem skoro všechny ty tzv. serigrafie, samozřejmě signované a číslované prodal, nebo spíš rozdal, takže je to ve světě, je to ve sbírkách a ať si s tím jednou kunsthistorici lámou hlavu. No, Fake art jsem brzy opustil, nějak mě to přestalo bavit, cítil jsem, že koncept pro mě není to pravé ořechové a samotná recese je málo, na tom se stavět nedá a tak tato rozkošná juvenilní perioda zůstala dobře uschována v šuplíku (nakonec mně zbyly jenom dva exempláře).

Co se týká výstav, myslím tím výstav současného nebo moderního umění (omlouvám se za ty vágní termíny), v Brně to byla dost bída. Do Díla jsme se chodili zasmát, bylo tam plno drobných kožených, chlupatých a lesklých cetek a velkých monstrózních kýčů, v Umu Domění občas něco zajímavějšího (např. inspirující F. Hudeček, vzpomínám), dobrou dramaturgii měl Čs. spisovatel, ve Stavoprojektu byly slušné věci, tehdy taky otevřel K. Tutsch svoje Bidýlko, v klubech SSM na Gorkého a na Křenové taky na výtvarné umění pamatovali. Občas něco v Kaménce a jinak nic moc. Mám takový pocit, že v té době toho bylo mnohem víc ke slyšení, než k vidění: osmdesátá léta v Brně byla v zajetí alternativní hudby, moji kamarádi a spolužáci hned někdy na počátku 80. založili skupinu Ještě jsme se nedohodli, pak tady občas vystupoval V. Kokolia se skupinou E, k velké kariéře se právě tehdy odpíchli I. Bittová s V. Václavkem, v narvaném sálu na Šelepce hráli Skopci a jiné, dnes už zapomenuté nonkonformní skupiny a člověk měl při večerní potulce pocit, že město je plné nejrůznějších partiček, co chtějí hrát, nebo aspoň zkoušet. Muzika byla určitým ventilem, na alternativní hudební scéně se to nedělilo na amatéry-neamatéry, navíc to bylo ostře vyhrocené proti bolševikům, rockeři se s tím nemazali, stejně tak lidi kolem divadla (Ochotnický kroužek) a to bylo přitažlivé a inspirující. Tak jsme chodili na jejich koncerty, občas jsme jim něco za zádama namalovali jako kulisu. Zkrátka ovzduší bylo velmi intermediální a interdisciplinární, jak o tom s oblibou mluvil jurodivý guru Krtek z Poříčí.

Ani my jsme se na pajdáku neflákali. Někdy v osmdesátém druhém-třetím jsme se se Sedláčkem a Daňkem dohodli, že uspořádáme jakési sborníky, kde kromě svých prací budou i nějaké texty, ty zajistil ochotně Havlíček (psal báječně nesrozumitelné patafyzické eseje!!!) a vůbec nás všestranně přičinlivě popichoval. Nevím, kolik jsme těch xeroxovaných tiskovin vydali, snad byl i nějaký kalendář, něco jsme dělali Ochrymčukovi k nějakému jubileu. Brzy se na nás nějak nabalil Jarcovják, jak jinak, v hospodě byl velice zdatným sparingpartnerem a nakonec jsme do té neformální party přibrali i B. Rozbořila. Ale tvrdé jádro jsme byli my tři a tak jsme také poprvé spolu vystavovali v osmdesátém šestém u K.Tutsche Na bidýlku. Pamatuji si, jak z nás byl Karel nervózní, vůbec chudák netušil, že my z toho jeho neurotického zdůrazňování, jaká je to pocta, že tam vůbec můžeme vystavovat, máme prdel. Taky při instalaci prudil, abysme mu tu jeho pidigalerii hřebíkama nerozbourali. Jak se k tomu stavíme jsme mu názorně předvedli na vernisáži: sundali jsme si kalhoty a v pozoru jsme poslouchali z chraplavého gramofonu kultovní nahrávku Ferdy mravence. Dodnes se svíjím, když si vzpomenu na jeho pohoršené reakce: "No, hoši, no tohle, já teda nevím..." Pak už to šlo jedno za druhým, těch výstav bylo docela dost, myslím že to Sedloň, nebo někdo eviduje. Přiznám se, že mi to všechno splývá, z mlhy se noří pouze výstava v klubu na Křenové - tam zavítala nějakým nedopatřením moje matka a Sedláček jí razil cestu davem přiopilých vlasatců slovy: "Udělejte cestu matce umělce!" Od té doby už na žádné mé vernisáži nebyla. Chodila na nás hromada lidu, tehdy už se ten režim rozkládal a atmosféra byla docela zjitřená, z těch, kteří se našich akcí zúčastňovali, jsem znal tak 1/5, hodně jich chodilo za muzikou a nebo jen tak, podívat se, co se na té neoficiální scéně děje. Nechci říct, že jsme byli nějaký underground, to zase ne, ale jisté rysy alternativy naše vystoupení tehdy měla. Taky bych tady a teď rád zdůraznil, že jsme nebyli nijak političtí ve smyslu aktivismu: komanči byli vepřový hlavy a ten systém, ve kterým jsme žili, nás sral. Ale pokud si to mohu dovolit vyjádřit za nás všechny, nechtěli jsme se nějak primárně politicky angažovat, prostě jsme si chtěli jenom dělat to svoje a po svém. Samozřejmě, že to ve výsledném efektu mělo jakousi manifestační podobu, každý, kdo se programově distancoval od režimu, byl a priori proti němu. A to jsme byli, to bylo všem jasný.

Jak já to s odstupem času vidím a jak tomu rozumím, nedali jsme se dohromady na základě tzv. názorové shody - prostě v určitou dobu a na určitém místě jsme se potkali a řekli si, že v partě se to lépe táhne a taky že jo, užili jsme si to bohatě. Žádnou skupinou s jasným programem jsme nikdy nebyli, i když samozřejmě jedním z hlavních kritérií byla jistá výtvarná úroveň, ale spíš než estetika nebo podobně orientovaný projev nás sbližovaly společně sdílená studia a jistá neochota akceptovat oficiální trendy. A možná taky odpor k establišmentu obecně. A propos, vůbec nevadilo, že každý dělal něco jiného, naopak, mezi námi to jiskřilo a možná právě proto to naše generační stýkání a potýkání mělo grády. Hodnotit tvorbu svých kolegů, natož tu svoji, tady nebudu, jenom připomenu: Sedláček v té době kreslil srandovní pajduláky, kteří na sebe chrlili podivná mračna konceptuální morseovky, Daněk, inspirován manýrismem, vytvářel virtuózní quasianatomické kresby, Rozbořil pracně převáděl rytím do linolea fotografické předlohy, Jarcovják - i když vycházel ve svých grafikách původně z geometrizujícího minimalismu, a to mně bylo blízké - se nakonec přiklonil k produkci dekorativizujících artefaktů zcela v duchu rigidní kocmanovštiny. No, po státnicích v osmdesátém šestém to nějak vyvanulo, chvilku jsme se ještě scházeli, já jsem ale měl čím dál víc pocit, že důvody ke společnému vystupování se nějak vytrácejí. Ivoš šel s Lubošem do Zlína, Josef s Blahoslavem rozjeli skvělou sérii performancí, já jsem začal učit na Petrově, lákala mě práce s čistou, od významů oproštěnou formou, zároveň jsem experimentoval se zvukovými strukturami (viz později skupina Florian), na spadnutí byli Měkkohlaví; prostě každý z nás šel svou cestou a najednou nebylo proč společně vystavovat. Pak přišel listopad, já jsem tehdy učil na pajdáku externě, a když jsem jednoho mrazivého dne přišel před ten barák na Poříčí, stáli u vchodu studenti v brigadýrkách a s plackami OF na klopách. Tím pro mě skončila 80. léta a co bylo dál, to už byl úplně jiný příběh.

© Milan Magni, únor 2010

* redakčně neupravovaný text pro katalog k výstavě Brněnská osmdesátá (Muzeum města Brna, Špilberk, 12. 5. - 1. 8. 2010)

Z katalogů, recenzí

Intenzivní vnitřní dynamika jeho obrazů odkazuje k napětí skrytému pod povrchem krajiny, které je ale přes mnohost neustále se měnících přírodních forem vlastně stálé a trvalé. Magnimu se tak sama krajina stává abstraktním obrazem, který je třeba prozkoumat a pochopit.
M. Šviková, 2013

... nemohl jsem se odtrhnout od Milana Magniho, od jeho abstraktního expresionismu na vyhozených plechových dílech. Kolikrát už jsem měl před očima malby, na kterých se autor tváří, že je outsider a neumí to (a popravdě řečeno - dopadlo by to asi stejně, i kdyby se tak netvářil), ale tady jsem najednou nebyl na pochybách - někdo to tu zatraceně umí a intuice má přesnou ruku.
A. Svoboda, 2010

Milan Magni patřil k těm absolventům brněnské pedagogické fakulty, který byl již za studií vnímán jako originální umělec. Začínal lapidárními abstraktními strukturami, osciloval a dodnes osciluje mezi skripturálním gestem a mnohem radikálnější oproštěností, jež jej přivedla několikrát k výrazné monochromii nebo k zajímavému rozehrávání jakéhosi konceptu "dotýkání se monochromie a jejího zpochybňování". Tiše a zdánlivě nenápadně se postupně zařadil (mezi Měkkohlavé*) jako jeden z mála skutečně originálních umělců mezi brněnskými malíři. Ovšem mezi Měkkohlavými měl také nezaměnitelnou pozici díky pravidelné účasti na vystoupeních kapely Florian, kde dokázal objevovat neobyčejné nástroje a tedy i jiné zvuky, než ostatní...
* pozn. Milan Magni
J. Valoch, 2009

MM vždy zajímala tematika, související s kosmologií, vznikem světa, přeměny chaosu v řád. Tyto ideové podněty interpretoval prostřednictvím archetypálních tvarů, které se v jeho malbě i kresbách objevují v různých pojetích a výtvarných polohách. I při sledování vývojových proměn tvorby MM zůstávají některé její principy shodné – malíř zásadně vytváří neiluzivní obrazový prostor, přičemž zcela eliminuje vyobrazení jakýchkoliv přírodních útvarů nebo forem vycházejících z reality souvisejících např. s vegetací, architekturou, s artefakty předmětného světa. Pracuje s geometrizujícím tvaroslovím, jako jsou sloupy, válce, kvadratické formy, člení a prohlubuje prostor diagonálami, liniemi vnášejícími dynamické aspekty do obrazové kompozice. Skutečnost, že jeho malby postrádají náznak iluzivního prostoru ovšem neznamená, že vytváří čistě plošné malby – důležitou obrazovou komponentou je pro něj barva, jejíž optické vlastnosti vytvářejí dojem prostorové hloubky – transparentní tóny tak kontrastují s barevnými odstíny vystupujícími do popředí, takže vzniká dojem ustupování, prohlubování prostoru.
MM využívá široké škály malířských technologií, umocňujících výrazový účinek obrazu. Kromě olejových a akrylových barev pracuje i s různými organickými materiály, vosky, které mísí s barevnými pastami, jež pak vytvářejí strukturálně rozličný povrch obrazové kompozice. Barva je nositelem emotivního působení malby – zvýrazňuje její harmonické či dramatické obsahové aspekty, podtržené expresivním gestickým projevem nebo naopak hladkým, splývavým rukopisem, prolínáním a vrstvením klidných barevných ploch. Pro malířský projev MM je tak charakteristická jak impulzivní spontaneita malířského gesta, tak dlouhodobější proces předcházející finální fázi vzniku malby, naplňující autorovu představu a pocit o jejím výsledné podobě. Při práci s barevnou hmotou je důležitým prvkem světlo, podtrhující její výrazový účinek, působící jako zdroj energie prozařující či odhmotňující vrstvy pastózních nánosů barev.
Dr. J. Vránová, duben 2006

... tak, jako Milan vyzvedává z temného vodního sloupce proudnicové, třpytivé tvary, nechává i naše oči lovit z tajemných lazur svých pláten tvary, jež do nich ponořil a které zabydlují jeho kosmos. Jaký rozdíl mezi rybou pod vodním příkrovem a tím, co jsme právě vyzvedli z vody! I to je jeden ze zásadních  rysů jeho tvorby – jako malíř (ale i jako vinař!) se zaobírá věčnou nehotovostí forem, neustálým bouřlivým rozením, utvářením, které je přírodě a vesmíru nejvlastnější. Zdá se mi, že se nejraději pohybuje ve sférách, kde dění prochází nedovršitelnou počáteční fází. Nehotovost jej fascinuje, zároveň se však snaží k hotovosti dospět, ačkoli ví, že jí nikdy nedosáhne.
To se obráží rovněž v jeho vinařské práci. Připravuje vína naprosto původního espritu pomocí klasických, polozapomenutých postupů. Všem Milanovým dílům je pak společná doslova sršivá energie, ta je snad pro něj charakterističtější než formální a technická stránka malby či senzorická polarita jeho vín.
B. Trojak, březen 2006

M. není konceptuálním tvůrcem ani programovým malířem, tvoří vždy s bezprostředností a velkou mírou autenticity jemu vlastní. Jako malíř par excelent vrství nánosy barev, pracuje s neiluzivní perspektivou a počítá s efektem kontrastu nebo transparence – dosahuje tak dojmu hloubky nebo splývání. Ví přesně (a tyhle zkušenosti získal jak studiem malby starých mistrů, tak vlastní malířskou praxí), která barva má lazurní a která krycí schopnosti, kdy použít jaké médium a odhaduje, jaký výsledek bude mít experimentování s pigmenty. Výsledný obraz je vždy součtem působení optických i haptických účinků malířské faktury. Jeho malířskému projevu, který se jeví na první pohled velmi spontánní, však vždy předchází konstruktivní a racionální úvaha. Paradoxně tak malíř, jehož tvorba, jakoby se nepodřizovala žádnému řádu, navazuje na tradice klasiků brněnské malby – již tím, že jako jeden z mála současných malířů pracuje s enkaustikou, kterou do moravské malby ve 20. letech minulého století přinesl Antonín Procházka.
Dr. M. Macharáčková, 2003

Skladebným principem M. obrazů i kreseb, je již dávno uplatnění dvou či tří vrstev, které se vzájemně přehodnocují a reinterpretují nejenom esteticky, ale také sémanticky. Základem je redukce obrazové skladby na jakousi jednoduchou a zcela intuitivní spontánní geometrii, ta je zpřítomňována malířským nebo skriptorálním záznamem, jejich kombinací. Vnitřní dynamika M. tvorby vede k tomu, že se u něj střídají skupiny prací barevně a syntakticky oproštěných a realizace s výraznějšími barevnými kontrasty a dynamičtějším záznamem, což vnímáme jako dva komplementární aspekty jeho přístupu.
J. Valoch, 2001

M. M. je umělec. Tvrdím to se vším rizikem, kterým mě po delší době můžete omlátit hlavu. Důvod je jednoduchý! Kdyby nebyl umělcem, nevystavoval by, ale to on ne, urputně se chce jevit společnosti jako naprosto zbytečný tvor, který umí akorát obluzovat ženské a používat štětec. To, jestli se myje, anebo nemyje, je záležitost jiných orgánů.
M. M. bravurně ovládá techniku olejomalby až do poschodí pod ním, vytvořil za posledních několik let dílo, které by se neskromně dalo přirovnat k výchově dítěte odlišné pleti v podmínkách maloměstské aglomerace bez znalosti řeči domorodého obyvatelstva, značně vyspělejšího, jehož zálibou je fotbal.
Proto bych se bál souvislostí mezi M. tvorbou a stavění lodí za Vikingů, na což jsem už jednou, když jsem je taxíkem ze Skleněné louky, upozorňoval.
M. Palla, 1998

M. M. respektuje vývojové návaznosti výtvarného umění. Zdrojem intenzity jeho projevu je (vědomá či intuitivní) volba postupů známých z dějin umění – cizelovanost archetypů vracejících se až k staroindickému umění, barevná svítivost proslulá v malbách pozdně renesanční benátské školy, barokní úsilí o gradaci výrazu, velkorysost konstruktivismu. Vědomí souvislosti historických kořenů a soudobého výtvarného jazyka aktualizuje M. tvorbu nedotčenou módními pomíjivými vlivy.
Dr. B. Gabrielová, 1997